Autor: Carole Huberová
Zdroj: © Ethos č. 2/2007 | ethos.cz
Datum napsání:
15.05.2007
Vedou všechna náboženství k Bohu?
V každém náboženství Je jiskra pravdy. A vůbec, nezáleží přece na tom, v co člověk věří, hlavně, že v tom nachází pomoc a oporu.“ Tento názor je dnes hodně rozšířený. Na druhé straně Ježíš říká: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci, než skrze mne“ (Jan 14,6). Jaké jsou základní body největších náboženství? Jaké způsoby záchrany poskytují? Nakolik se shodují s Ježíšovými výroky?
Vedou všechna náboženství k Bohu? Mnoho lidí si to myslí, protože se domnívá, že všechna náboženství říkají v podstatě totéž. Stejně jako je mnoho cest, kudy se dá dojít „do Říma“, jsou různé náboženské představy jen různě kulturně zabarvené možnosti, které ale všechny vedou ke stejnému cíli.
Stačí však pohled na jednotlivá pojetí, která přinášejí různá náboženství, abychom poznali, že to není pravda. Představy o Bohu jsou příliš odlišné. Navzájem rozporné jsou různé způsoby, jak se zachránit, jak získat spasení. Kdo se snaží přivést všechna náboženství pod jednu střechu, zapomíná, že Boží pravda je absolutní. A přitom nehraje roli, jestli „boha“ považujeme za skutečnou osobu, kosmickou energii nebo manipulovatelné duchy. Pokud Bůh existuje, pak existuje jeden absolutní vztažný bod, pak není rozhodující náš názor, ale pravda sama. A potom podle pravidel logiky není možné, aby všechny ty různorodé a často přímo protichůdné náboženské „pravdy“ a hodnotové systémy pocházely od stejného Boha a vedly k jedinému Bohu.
„Kde se bere ta snaha přivést všechna náboženství pod jednu střechu?“ ptá se Karl-Heinz Schlittenhardt ve svém kázání a domnívá se: „Souvisí to mimo jiné s tím, že moderní člověk se nechce rozhodnout? Chce mít všechny možnosti otevřené, aby nic nepropásl a v příhodný okamžik mohl přehodit výhybku?“ Peter Schütt si myslí: „Srovnávat mezi sebou různá náboženství, případně věroučné směry je dnes zakázáno, protože někdo by z toho mohl vyjít hůř. “
Ale člověk by se měl zamýšlet nad smyslem a cílem života a nad tím, co je po smrti. Bible je jednoznačná: „Lidem je uloženo jednou zemřít, a potom přijde soud“ (Židům 9,27). Pokud je tomu tak - a Bible o sobě říká, že je pravdivá - pak se musíme vypořádat s tím, podle jakých kritérií budeme na tomto soudu posuzováni a jak na něm můžeme obstát. Bible to dává jasně najevo - například v Janovi 5,24: „Amen, amen, říkám vám: Kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má věčný život a nepřijde na soud, ale již přešel ze smrti do života.“
„Vyberte si, komu chcete sloužit,“ vyzýval Izraelce už Jozue. Aby to bylo možné, musí být člověk připraven poctivě hledat pravdu a jednat tak, že vezme v úvahu důsledky. Ježíš říká: „Mé učení není mé, ale Toho, který mě poslal. Bude-li někdo chtít konat jeho vůli, pozná, je-li to učení z Boha, nebo zda mluvím sám od sebe“ (Jan 7,16). Proč ho nevzít za slovo a nevyzkoušet to?
V každém náboženství Je jiskra pravdy. A vůbec, nezáleží přece na tom, v co člověk věří, hlavně, že v tom nachází pomoc a oporu.“ Tento názor je dnes hodně rozšířený. Na druhé straně Ježíš říká: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci, než skrze mne“ (Jan 14,6). Jaké jsou základní body největších náboženství? Jaké způsoby záchrany poskytují? Nakolik se shodují s Ježíšovými výroky?
Vedou všechna náboženství k Bohu? Mnoho lidí si to myslí, protože se domnívá, že všechna náboženství říkají v podstatě totéž. Stejně jako je mnoho cest, kudy se dá dojít „do Říma“, jsou různé náboženské představy jen různě kulturně zabarvené možnosti, které ale všechny vedou ke stejnému cíli.
Stačí však pohled na jednotlivá pojetí, která přinášejí různá náboženství, abychom poznali, že to není pravda. Představy o Bohu jsou příliš odlišné. Navzájem rozporné jsou různé způsoby, jak se zachránit, jak získat spasení. Kdo se snaží přivést všechna náboženství pod jednu střechu, zapomíná, že Boží pravda je absolutní. A přitom nehraje roli, jestli „boha“ považujeme za skutečnou osobu, kosmickou energii nebo manipulovatelné duchy. Pokud Bůh existuje, pak existuje jeden absolutní vztažný bod, pak není rozhodující náš názor, ale pravda sama. A potom podle pravidel logiky není možné, aby všechny ty různorodé a často přímo protichůdné náboženské „pravdy“ a hodnotové systémy pocházely od stejného Boha a vedly k jedinému Bohu.
„Kde se bere ta snaha přivést všechna náboženství pod jednu střechu?“ ptá se Karl-Heinz Schlittenhardt ve svém kázání a domnívá se: „Souvisí to mimo jiné s tím, že moderní člověk se nechce rozhodnout? Chce mít všechny možnosti otevřené, aby nic nepropásl a v příhodný okamžik mohl přehodit výhybku?“ Peter Schütt si myslí: „Srovnávat mezi sebou různá náboženství, případně věroučné směry je dnes zakázáno, protože někdo by z toho mohl vyjít hůř. “
Ale člověk by se měl zamýšlet nad smyslem a cílem života a nad tím, co je po smrti. Bible je jednoznačná: „Lidem je uloženo jednou zemřít, a potom přijde soud“ (Židům 9,27). Pokud je tomu tak - a Bible o sobě říká, že je pravdivá - pak se musíme vypořádat s tím, podle jakých kritérií budeme na tomto soudu posuzováni a jak na něm můžeme obstát. Bible to dává jasně najevo - například v Janovi 5,24: „Amen, amen, říkám vám: Kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má věčný život a nepřijde na soud, ale již přešel ze smrti do života.“
„Vyberte si, komu chcete sloužit,“ vyzýval Izraelce už Jozue. Aby to bylo možné, musí být člověk připraven poctivě hledat pravdu a jednat tak, že vezme v úvahu důsledky. Ježíš říká: „Mé učení není mé, ale Toho, který mě poslal. Bude-li někdo chtít konat jeho vůli, pozná, je-li to učení z Boha, nebo zda mluvím sám od sebe“ (Jan 7,16). Proč ho nevzít za slovo a nevyzkoušet to?
